Jsme svými vzpomínkami

25. srpna 2016 v 12:41 | Tulačka |  ÚVAHY
coffee, photo, and photography imageNa začátku života jsme jen hrouda hlíny. Jsme poddajní a tvární. A právě první vzpomínky se do nás otisknou nejsilněji, vdechnou nám specifickou strukturu a učiní nás jedinečným.
Někdo má to štěstí, že ho tvarovaly jemné, obratné ruce...
...a jiným zase tvrdé pěsti hned na začátku zničili jakýkoliv tvar.






Nebudu mluvit o prvním vzpomínkách ve smyslu: "ty, které se první udály". Spíš vám chci říct o vzpomínkách, které jsou na "prvním místě". Které mě nejvíce ovlivnily.

V každodenním životě si člověk možná ani neuvědomí jak moc velká část jeho osobnosti je tvořena vzpomínkami. Jistě, to co se nám v minulosti stalo je to, co nás udělalo tím, kým jsme...

...ale co když si danou věc pamatujeme jinak? Co když naše interpretace toho, co se odehrálo, je jiná?

Žádné vzpomínky nejsou objektivní - naše mysl je přetvořila v cosi poněkud bizarnějšího a extrémnějšího než čím byly původně. Často se nám vzpomínka spojí s emocí, která logicky nedává v dané situaci smysl - ale stejně ji v nás evokuje.

memories image

Osmileté gymnázium se pro mě stalo peklem, i když jsem vydržela pouze čtyři roky. V patnácti jsem dala všem sbohem a šáteček. Byla jsem obětí cíleného vyřazování z kolektivu, pomlouvání a byla jsem neschopná najít si přátele. Do dneška je pro mě toto období dobou temna.

Bohužel jak plynou rok tak jsem se pořád s tímhle obdobím nesmířila. Vzpomínám, v myšlenkách se k němu vracím, a dělám to nejhorší co člověk v takové situaci může - žiji těmi vzpomínkami dodnes.

Mám přátele, přítele, nejsem žádná extrémní ošklivka a lidé se mě neštítí. Mám štastný a spokojený život. Tak proč se pořád cítím stejně jako kdysi? Nebude to tím, že pořád visím ve vzpomínkách, kde se třída přede mnou rozestupovala aby se mě nemuseli dotýkat, a kde jsem nikdy nemohla očekávat od nikoho pomocnou ruku?

Ironií je, že se mi podařilo mluvit s některými z těch lidí, kteří pomáhali tyto vzpomínky utvářet, a všichni se shodli na tom, že to tak strašné nebylo. Sice se se mnou nebavili - většinou to ale bylo proto, že mi neměli co říct. A že se našlo pár jedinců, co byli na mě hnusní? Však to se najde v každém kolektivu, a já jsem nebyla jedinná kdo takto trpěl.

Opravdu jsem si své vzpomínky tak přizpůsobila, že si jimi akorát ubližuji, i když skutečnost byla poněkud jiná?
Může pouhopouhá vzpomínka takhle moc člověka ovlivnit?
Máte taky nějakou takovou vzpomínku?
Ráda uslyším vaše názory na danou problematiku :)
quote, past, and life image
Tulačka


P.S. Pokud vás moje články zaujaly, budu moc ráda pokud mě podpoříte na mojí nové FB stránce. Díky jednomu kliknutí myši vám neuteče žádná aktualizace blogu a získáte přístup ke spoustě kratších textů z mojí ruky, které se na blog úplně nehodily ale na facebooku se vyjímají krásně. Budu moc ráda, pokud moji tvorbu podpoříte :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Pokud se vám blog líbí, zanechte prosím aspoň klik jako zpětnou vazbu autorce :)

>KLIK<

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. září 2016 v 19:48 | Reagovat

Víš, mám za sebou něco podobného a na svém místě si rozhodně nemyslím, že by mé vzpomínky na tuto dobu byly výrazně zkreslené natolik, že bych se smířila s tím, že "ono to tak hrozné nebylo".
Bylo.
Vždycky je to hrozné.
Ty vzpomínky nevymažeš. To nejde. Ale stůj si na svém a když na to dojde řeč, neboj se říct (anebo si aspoň myslet), že pro tebe to špatné bylo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama